ZDE můžete NAVŠTÍVIT KNIHU NÁVŠTĚV a zanechat vzkaz případně dotaz.
4.9.2007 Minulý týden jsem při hlazení Elišky, když se mi rozplácla v náručí a vyvalila kýtu, objevila na jejím boku bulku. Jistě chápete, co mě napadlo. Bála jsem se rakoviny. Hned druhý den jsem se objednala na naši veterinu přímo k paní doktorce Chylíkové, která Elišku operovala před rokem. Na veterinu jsme dorazili 30.8. Paní doktorka do boule zapíchla jehlu, natáhla do stříkačky a nedělo se nic. Ale když stříkačku vyfoukla na sklíčko, objevil se černý maz (Eli má v tom místě černou kůži, i maz je tudíž černý díky olupujícímu se epitelu). Oddechla jsem si, že jde jen o ucpanou mazovou žlázu. Paní doktorka bouli propíchla ještě jednou jehlou a vymačkala maz. Ne zcela, boule tam maličko zůstala, ale to nevadí. Eli trochu utíkala. Ještě před zákrokem dvakrát počůrala veterinární stůl, byla za to od paní doktorky pochválená :-DDD se slovy, že pití a vylučování je velmi důležité. Poté se přistoupilo k následné údržbě, zastřižení drápků (naše zvíře je velmi citlivé na své nohy a bojí se o ně tak, že skoro znemožňuje drápkovou údržbu), přičemž na paní doktorku hodila bobek, dále čištění oušek, kontrola zubů a nakonec odstranění dredů ze zadečku. Paní doktorka pravila, když se Eli prala, že jsem jí minulý rok zachránila operací život. Zvážila ji, má 1153 g, což je buď stejně nebo možná i maličko méně než před rokem. Pokud se nám podaří ji udržet na této váze, je to prý dobré. Takže jsme rádi, že se nic neděje a že Eli je řádně prohlédnutá a v pořádku.
Jinak pro ty, kteří přemýšlejí, jaké kleštičky na drápky si na střhání pořídit, tak my používáme tyto. Máme natočená videa, jsou poměrně malá, na prvním Eli žebrá (video je bez zvuku) a druhé video znázorňuje pojídání celé papriky (video je bohužel tmavší, ale je zase ozvučené :-) ).
Chovám jen samičku Elinku. Donedávna jsem chovala současně s ní i její dceru Milly, ta umřela o vánocích 2003 po odumření mláďat v děloze a následujícím císařském řezu. Eliška má v genech vlohu pro himalájskou kresbu. Zjistilo se to podle jejího potomka, který se narodil ze strany Eliščina syna Edy. Je to samička s himalájskou kresbou. Tato vloha se dědí ze strany obou rodičů. Otec této samičky vlohu pro himalájskou kresbu měl a jelikož je třeba ještě vloha od druhého rodiče, je vidět, že moje Eli je nositelkou vlohy pro himalájskou kresbu. Trochu jsme to předpokládali podle toho, že Milly, její dcera, měla rubínové oči. Milly byla tmavá "sable".
Výsledky starších anket:
 |  |  | |
 |  |
 |
Již druhý den po narození jsem Elinku chovala, vešla se do dlaně a spokojeně mi v ní usnula. Na první fotce je mezi sourozenci právě druhý den po narození. Je označena růžovým puntíkem.
25.9.2002 nastal čas, kdy se měla Eli stěhovat k nám domů. Den předem nastaly velké přípravy jejího nového domečku. Ony ty přípravy se konaly nakonec celé léto, sušila jsem pampelišky, koupila čtyři balíky sena, koupila jesličky na seno apod. Do práce jsem si přinesla přenosku se senem a těšila se celý den, až ji přivezu domů. Kvůli nízkým teplotám jsme ji odvezli autem. Eliška přijela domů v malé přenosce se spoustou sena, aby se mohla zachumlat. Pelíšek už na ni čekal připravený. Hned nakoukla do misky a zbaštila pár zrníček. Ještě jsem ji večer vyndala a hladila, spokojeně si broukala. Pak seděla nečinně v koutě. A jelikož už bylo docela pozdě večer, šli jsme všichni spát.
Druhý den ráno žvýkala zrníčka a já zrovna musela brzo ráno odjet na jeden den do Německa. Rodiče ale odpoledne měli přijít domů, takže bylo postaráno, aby nebyla moc dlouho sama. A tak jsem byla v Německu s vypnutým mobilním telefonem a když jsme večer přejeli hranice zpět, zapnula jsem ho a přišel náhlý poplašný telefonát, že Eli nebaští, je úplně apatická, skelný pohled a vůbec nereaguje. Už jsem měla ty nejhorší představy a trnula jsem celou dlouhou cestou domů. Naštěstí chovatelka jejich rodičů a tedy i její jela současně k nám domů zjistit, co se děje. Když jsem dorazila, ona už byla u nás, na klíně Elinku baštící papriku. Tak jsem si oddechla, předělali jsme její pelíšek, jesličky pryč, na zem spoustu sena, horní část klece taky pryč, ručník přehozený přes 1/3 klece a postavení na zem do mého pokojíčku. Eli ožila a sama papala seno. Myslela jsem si, že je vyhráno. Leč druhý den, naštěstí jsem měla dovolenou, znovu skelný pohled, žádné samostatné baštění. Musela jsem ji krmit z ruky a přitom ji hladit, taky nesmělo být ticho, to přestala žvýkat i to, co měla v tlamičce. Prostě naprosto jasné projevy šoku, stesku po ostatních morčatech, změna prostředí. Během prodlouženého víkendu se situace začala zlepšovat, začala sama baštit.
Jednoho dne jsem si všimla podezřelých boulí po stranách bříška. Samozřejmě hned jsem začala přemýšlet, zda se mi nenadýmá případně nemá kokcidiozu. Jenže její aktivita byla naprosto normální, běhala po kleci a cpala se jako nezavřená. Jasno nastalo poté, co mi při hlazení Elišky něco zaťukalo do dlaně :-))). Eliška byla březí od pátého týdne svého věku se svým tatínkem a když jsem si ji přinášela domů, netušila jsem, že si domů přináším morčat více :-))). Dne 29.11.2002 nám porodila kluka Edu a holku Milly.
Zpočátku jsme měli problémy s ochočováním, byla dost vystrašená. Stále zalézala do domečku, když jsem ji pustila v chodbě, musela jsem ji nahánět, protože když jsem se k ní přiblížila a chtěla ji chytit a dát do domečku, zdrhala. Od doby, co se Milly narodila a dělala jí společnost až do nešťastného dne 21.12.2003, se Eli hodně zklidnila. A od doby, co je sama, silně k nám přilnula, věří nám a je jí fajn.
+ Millynka se narodila 29.11.2002 v 7:30 mojí Elince a jejímu tatínkovi a umřela 21.12.2003 při komplikované březosti po císařském řezu. Milly byla úžasné morčátko, živé, temperamentní, vůbec neposeděla, pořád běhala a žvanila. Občas mi vyskakovala přímo do náruče. O to horší bylo vyrovnat se s jejím odchodem.
A zde je deníček mojích morčátek :
