Takhle v květnu 2005 jsem přemýšlela, jaké zvíře by se hodilo do práce. Aby neobtěžovalo pachem, svoji přítomností a bylo nenáročné. A aby na něm oko s radostí spočinulo. A tak přišla na řadu vize, že by se mohlo jednat o strašilku nebo pakobylku. Kolegyně přijaly vizi velmi dobře a některé mě v nákupu zvěře ještě podporovaly a ptaly se, kdy je koupím. A tak jsem chvilku před svými narozeninami zašla do zverimexu a přinesla si dvě malé Haaniella dehaanii. Byly poměrně maličké a jednalo se o dvě samičky. Odhadem jedna byla před třetím svlekem a druhá těsně po něm. Zakoupila jsem je ve zverimexu v Praze 13, metro B Luka. Bylo mi řečeno, že se jedná o méně běžný druh, čemuž odpovídá i cena, každá stála 100 Kč. To mne naprosto neodvrátilo od úmyslu mít je doma :-). Takže jsem si hrdě domů vykračovala s plastovou krabičkou domů a lidé v metru mi do ní zvědavě nakukovali, co že to vezu. Noc strávily ve zmíněné krabičce a druhý den zrána jsem je odvezla do práce, kde již na ně čekala elementka. Tu jsem vybavila a bláhově se v té době domnívala, že se mi podaří je hned naučit na ibišek ( nebyla to ovšem fantazie, nakonec se mi to v říjnu 2005 skutečně povedlo, ovšem tehdy se na listy tvářily trošku vyjeveně :-) ). Terárko ještě před zabydlením strašilek vypadalo takto:
Na dně byla tehdy obyčejná zemina, než jsem sehnala lignocel. Ovšem nakonec jsem skončila na koncepci tzv. hygienického terárka, které má na dně pouze buničinu. Měla jsem velké problémy s masivním růstem plísní, kterému se nedalo zabránit. Dokonce jsem i zeminu vysterilizovala, ovšem spory plísní brzy do terária znovu napadaly a výsledek se nedostavil. Po jisté době jsem vzdala koncepci terárka jako výseku přírody a musím říci, že s buničinou na dně jsem naprosto spokojená. Jelikož přes víkend nikdo v práci většinou není, přidala jsem do terária malou misku s vodou, překrytou gázou, aby byla v teráriu udržována vhodná vlhkost i tehdy, kdy není možnost rosení. Zpočátku jsem se hodně obávala, aby se mi nedospělé nymfy ve vodě neutopily, proto ona gáza. Jednou jsem s údivem pozorovala, jak jedna strašilka gázu pojídá, jakoby se nechumelilo. Pak jsem si zakoupila teraristickou encyklopedii a dočetla se, že taková odkrytá mistička s vodou může strašilkám učinit velkou radost :-). S obavami jsem gázu sejmula a sledovala je, aby se mi neutopily. Teď trochu předbíhám, ale jednou jsem se opravdu vyděsila, protože jsem v misce našla nocovat tenkrát již nový přírůstek - samečka a myslela jsem, že je opravdu utopený. Nebyl, sotva jsem ho vytáhla z misky, probudil se a mokrý jako myš mi pobíhal po ruce. Voda z něj crčela ze všech konců a stran, ale zdálo se, že mu to vůbec nevadí. Do dnešní doby mi není zcela jasné, jak dýchal, když byl v podstatě celý ponořený včetně zadečku s dýchacími otvory. Nespekuluji nad tím, zdá se, že strašilky mají v tomto směru jistou vrozenou inteligenci, přičemž je pravda, že pokud by ji neměly, utopily by se v přírodě v každé loužičce a vymřely by. Takže od jisté chvíle jsem se přestala obávat o jejich utopení a nyní často sleduji samice, jak nocují v misce, hlavu pod vodou a zadeček venku, protože se již do misky nevejdou :-D. Nyní se vrátím k náhlému přírůstku v teráriu v podobě zmíněného samečka. Když jsem tak samičky pozorovala, jak se svlékají a rostou a prospívají, řekla jsem si, že je škoda, že budou v dospělosti snášet neoplozená vajíčka a mrhat tak zbytečně těžce nabytou energii a zavolala jsem do toho samého zverimexu, zda mají samečka. Měli, ale již prodávali jen po párech. Naštěstí domluva byla naprosto skvělá, prodavač v teraristické sekci mi vyšel vstříc a za 150 Kč mi samečka prodal samostatně.

Jelikož samice se napodzim staly dospělé a přibyl nový přírůstek v podobě samečka, začalo být terárium poněkud těsné. Proto jsem se rozhodla nechat nějaké pěkné slepit podle vlastních představ. Nakonec jsem se rozhodla pro terárium od pana Matušky z Prahy. Vymyslela jsem si krychlové terárium 30x30x30 cm, pod stropem na stěně větrací mřížka a posuvná dvířka zhora. Domluva byla báječná, do týdne jsem měla terárium doma. Jak se vám líbí?

A nyní už detailní informace ...

Krmení

Zpočátku nepojídaly nic jiného než ostružiny. Pak jsme vyzkoušela šípky, růže a maliny. Výsledek byl více něž potěšující, šípkové listy dokonce chutnaly víc než ostružinové. Loňský rok se strašilky živily těmito listy. Napodzim jsem se pokusila jim předložit ibiškové listy, které se kupodivu ujaly, za což jsem vděčná, nemusím teď přes zimu lézt v závějích a vrtat se pod sněhem pro ostružiny, které tam navíc ani nemusí v jedlé formě být. Nyní požírají mé tři keře ibišků a čekáme na jaro, kdy konečně zase začneme oškubávat jiné keře.

Chování

Přestože se někomu hmyz jako takový může zdát nudným společníkem domácnosti, pro mnoho lidí včetně mne jsou stálým zdrojem různých překvapení. Zpočátku svlékání. Mnohokrát jsem svlek prošvihla, svlékaly se vždy vnoci. Tento druh je totiž vysloveně noční, přes den leží, tykadla sklopená k tělu a nehýbají se. Jak se setmí, vylézají, začínají konzumovat potravu. Párkrát jsem svlékání viděla, spíše však již v konečné fázi. Strašilka je zavěšená za zadní nohy na větvičce hlavou dolů. Na zádech se trhá kutikula ve tvaru písmene T. Soukání ze staré "kůže" jsem nikdy neviděla. Strašilka často starou svlečku sežere, buď beze zbytku nebo ponechá nohu, případně tykadlo. Svlékání údajně trvá okolo tří hodin a je pro strašilku velmi energeticky náročné. Tomu věřím. Když držím v ruce jednu schovanou svlečku, kterou samice kupodivu nesežrala, je neuveřitelné, jak může vysoukat nové tělíčko ze staré kutikuly, např. tykadla. Jsou velmi tenká a článkovaná. Nebo nohy s háčky na koncích. Musí to být velice náročné. Po posledním svleku mají samice ne zcela funkční křídla, ale dokáží jimi ve chvíli vyrušení chřestit. Tuto informaci jsem věděla, ale musím říct, že jsem se přesto poměrně dost ve chvíli chřestění lekla. Ono to totiž není ono avízované šustění např. slámou, spíše to připomíná prskání vody, kapající na rozžhavenou kuchyňskou plotýnku. Nebo zvuky při ředění kyselin. Samice jsou však již tak ochočené nebo spíše zvyklé na manipulaci v lidské ruce, že křídla používají jen velmi zřídka. Pokud spí a chci je přenést, nejdříve do nich jemně ťukám, aby se maličko probraly, pak už nechřestí vůbec. Další velice pěkná věc je pozorovat jejich snahu o péči o zevnějšek, jak lze označit čištění tykadel. Zvednou přední nožičku, ohnou tykadýlko a ohnou si ho směrem ke kousacímu aparátu a opatrně si ho olizují. Musí být velice opatrné, aby ostrými kusadly si tykadlo neuhryzly :-). Ovšem evidentně ví, co dělají. Občas měly jisté problémy s ohnutím tykadla a jejím navedením ke kusadlům. Holt jejich pohyblivost je jistým způsobem omezená. Zajímavé je také pozorování jejich vřelého vztahu k vodě. V misce, která je umístěná v terárku, často spí. Jelikož je malá, musí učinit jistou formu komprimace vlastního těla, aby se do ní vešly. Musím to někdy nafotit. V pátek jsem pozorovala pití strašilky z této misky, dokonce to došlo tak daleko, že celou hlavu i s očima potopila pod hladinu a makadly osahávala dno.

Rozmnožování

Jakmile samec dospěl, začal projevovat zájem o samice. Neustále jim jezdil na zádech a nejen to. A tak se stalo, že dne 10.1.2006 jsem objevila první vejce. Veliké, hnědé s viditelným otvorem pro vstup spermie a víčkem. I nastala otázka, jak vajíčka inkubovat ve vlhku po dobu minimálně šesti měsíců, dokud se z vajíček nevyklubají malé strašilky. Aby neplesnivěla a současně nevysychala. Můj druh klade svá vajíčka v přírodě do země. Přesto jsem se pokusila o inkubaci na molitanu a dopadlo to bohužel katastrofálně. Vajičko se obalilo plísní a po aplikaci slabého roztoku manganistanu draselného se chvilku nic nedělo a pak se obalilo ještě více. Od tohoto způsobu jsem tedy upustila. Nyní mám líheň v krabičce od másla s víčkem, ve které jsou hobliny na podestýlání morčátek. Tam jsou vajíčka zapuštěná zhruba na úrovni hoblin víčkem nahoru. Čas od času vršek hoblin porosím a krabičku otevřu a vyvětrám. Žádná plíseň se zatím neobjevila. Bohužel nevím, zda nějak hobliny nemohou ovlivnit líhnivost vajec, podle čichu jsou hobliny z jehličnanů a těžko říci, zda uvolňující pryskyřice a jiné látky nemohou vajíčkům uškodit. Další líheň založím s rašelinou a budu prostřídávat tak, aby i když nějaký způsob inkubace nebude vhodný, abych přeci jen nějaká mláďata odchovala. Zda používám správnou metodu inkubace vajec se rozhodne zhruba v červenci až v srpnu, kdy se snad budou mláďata líhnout. Nyní se vrátím k samicím, jsou totiž naprosto nedůsledné při snášení. V teráriu měly k dispozici misku s lignocelem a hádejte, kde byla nakladená vajíčka? Všude jinde, než tam. Tak jsem misku odstranila a nechala je volně klást vejce na zem. Často kladou do misky s vodou. Jelikož při čištění strašilky vyjímám z terária a nechávám je chodit po koberci, všimla jsem si tendence samic klást do koberce, viz. toto video (pokud nepůjde tento odkaz, dejte uložit cíl jako ...). Nechala jsem se obměkčit a umístila do terárka misku s hoblinami. Přijdu takhle večer, koukám, samice sedí v misce a hobliny po jedné pojídá. Samozřejmě vejce za 14 dní v hoblinách ani jedno. A pak se v tom vyznejte. Mimochodem při jednom čištění mi samice chodila po ruce a snažila se mi klást do rukávu :-DDD.

Mládě strašilky	Takhle nocuje jedna samice